Hiebelův pomníček

V bývalém 48. lesním oddělení harcovského polesí dodnes stojí na strmé svážné cestě, která strmě sbíhá dolů z Harcovského hřebene k západu, kamenný pomníček. Šestého října roku 1979 byl pěkný podzimní den, když jsem s přáteli Wernerem a Gerhardem nalezli pomníček Hiebelovy smrti. Tenkrát jsem si říkal: Musíš se tady ještě zastavit, pořídit pořádnou dokumentaci a zákres do mapy. Harcovský hřeben byl vlastně do té doby pro mne neprobádanou oblastí...
...řečeno - uděláno. Nutno dodat, že moje další výprava na Harcovský hřeben se konala až dne 13.7.1998 - tedy po devatenácti letech! Vyhledal jsem tehdy znovu Mešní kameny, i novou památku nad nimi, pomníček Káji Oulehle - a Hiebelův pomníček, kterým jsem chtěl začít - mi zůstal nakonec! Kdybych měl vyprávět proč tomu tak bylo - nestačil by prostor vymezený pro příběh smrti Franze Hiebela...

Příběh smrti obchodníka se dřevem, Františka Hiebela ze Starého Harcova čp. 29, se navlas podobá mnoha dalším osudům lidí, kteří v zimě na rohačkách sváželi dříví. Tato práce byla velmi namáhavá, nebezpečná, ale přesto nutná. František Hiebel, narozený v roce 1835, svážel jako již tolikrát dříví strmou cestou z Harcovského hřebene ke starému mlýnu. Nejinak tomu bylo i dopoledne 22. února roku 1878. Tehdy, kolem deváté hodiny dopoledne, sjížděl s plně naloženými saněmi když tu mu praskla část konstrukce saní. Následkem toho se tyto staly neovladatelnými a v plné jízdě narazily do stromu u cesty. Těžký náklad a rychlost jízdy způsobily svážeči zlomení nohy a roztříštění hlavy. Kolega, který jej doprovázel, již pouze mohl konstatovat, že smrt nastala okamžitě.
František Hiebel byl pohřben 25.2.1878 dopoledne v deset hodin na místním hřbitově.

Jako již mnohokrát předtím v Jizerských horách, šel i tentokrát z lesa člověk se svěšenou hlavou, hrůzou z prožitého v očích a myšlenkou na jediné: Jak to jenom řeknu jeho ženě? Co říci pěti dětem, které ztratily v jednom jediném okamžiku svého tátu? Pomníček, který na místě neštěstí nechal postavit jeho bratr Josef byl jedním z mnoha povalených po roce 1945 a teprve v šedesátých letech byl díky přátelům pomníčků a památek Jizerských hor opět postaven do původní polohy. Sedím, opřen zády o kamenný pomníček a pozoruji naproti rostoucí mohutný buk. Natočím hlavu proti kopci, zavírám oči...
...vidím plně naložené saně, které se vlastní vahou řítí dolů. Vpředu sedící svážeč se zoufale drží oje, zdá se, že saně neovládá. Mírná zatáčka, saně dosud jezdící ze strany na stranu se plnou vahou zastavují o kmen buku. Chvíli je úplné ticho. Jenom sníh, uvolněný nárazem do kmene, se zvolna snáší z koruny silného buku...

Text a foto Herbert Endler,
člen spolku přátel pomníčků a památných míst Jizerských hor Patron.
Prameny:
Reichenberger Zeitung 1878
vlastní archív autora

[ Vložit příspěvek do diskuze ]

---

Příspěvky k článku:

Doposud nebyl žádný příspěvek vložen.

---