Dušičková vzpomínka na Jizerské hory

Josefodolský hřbitov se plochou ani počtem hrobů nemůže rozhodně porovnávat s velkými hřbitovy pražskými, ale ani se hřbitovy měst okresních, kupříkladu se hřbitovem pelhřimovským, který také občas navštěvuji. Proto jsem poznala, že nádobka na svěcenou vodu u vchodu do kostela v Josefodole pochází z Chrámového družstva v Pelhřimově, které založil pelhřimovský děkan Vaněk, později za války umučený v koncentračním táboře. Nádobku tvoří dlaň jak ji vymodeloval Vaňkův přítel z mládí František Bílek. Ten často Františka Vaňka navštěvoval ještě před první světovou válkou na jeho faře na Křemešníku; v kapli mrtvých tam můžeme zahlédnout špehýrkou dveří stejnou nádobku na svěcenou vodu, jako v josefodolském kostele.

V Josefodole - jak se mu všeobecně zkráceně říká - pokud bych se držela přesného názvu místopisného, tak v Josefově Dole u Jablonce nad Nisou, je hřbitov pár kroků od náměstí, přímo u kostela s farou. Těsně za hřbitovem už les vbíhá do kopce a jeho mohutné smrky stíní poslední řadu náhrobků, nalepených těsně na zeď.

Za tu dobu, co do tohoto jizerskohorského městečka jezdím – mohu to bez velkého počítání vyčíslit vzhledem k svým letošním kulatým narozeninám – takže za těch šedesát let, co jezdím do Josefodola, jsem byla na místním hřbitově mnohokrát. Přesněji řečeno v pravé části tohohle poklidného místa. V levé části jsou téměř výhradně hroby poválečných přistěhovalců, Čechů, případně Slováků. Tady to vypadá stejně, jako na jakémkoliv jiném českém vesnickém hřbitově. Podobné náhrobky, obrubníky z pravé nebo umělé žuly, v létě macešky a voskovky, na Dušičky věnce z chvojí. Stejné svíčky z drogérie, dnes spíš z hypermarketu.

Mě vždycky zajímala ta pravá, původní část josefodolského hřbitova. Tam, kde je místo posledního odpočinku německých starousedlíků. Při procházení úzkými zarostlými pěšinkami mezi hroby, na mě odjakživa padala nostalgická nálada a jakýsi pocit tajemna. Kdo asi byla tahle dávno zemřelá Christine, na co umřela ještě před druhou válkou sotva tříletá Mariechen? A tady ta velká hrobka, v ní spočívá dle německého nápisu rodina fabrikanta. V čem asi podnikal? Myslím, že bezpochyby ve sklářství. Pročítala jsem německé nápisy a jména na náhrobcích a představovala jsem si, jak ti lidé tady v horách před válkou žili.

Až do šedesátých let minulého století pravá část hřbitova pustla, zatímco levá se rozrůstala o stále další a další hroby. Oni totiž ani noví osídlenci nemládli, i oni trpěli chorobami, i oni umírali. Po válce tady našli nový domov, tak tu zůstali i po smrti, jak jinak.

V pravé, německé části se po válce pohřbívalo už jen sporadicky, to když zemřel někdo z neodsunutých a těch zbylo po vystěhování Němců opravdu poskrovnu. Na své procházky po hřbitově jsem sebou nosila několik svíček a rozsvěcovala jsem je na nejvíce opuštěných a zanedbaných hrobech.

V šedesátých letech se situace jakoby mávnutím proutku změnila. Do Josefodola začali jezdit na návštěvu potomci původních obyvatel, někteří z německých návštěvníků byli dokonce ještě bývalí jizerskohorští starousedlíci. To potom městečkem zněla němčina i z úst těch pár Němců, kteří byli z odsunu vyjmuti a kteří za posledních patnáct, dvacet let zvládli jakž takž lámat češtinu. Teď si měli konečně s kým popovídat německy v jizerskohorském dialektu a zavzpomínat na časy před válkou, kdy v Josefodole bylo veselo, kdy tu bylo několik desítek hospod, všechny se uživily, zpívalo se v nich a tancovalo.

„Pamatuješ, Gertl, na letní taneční zábavy na vyhlídce Pod Peklem, hudba hrála, piva a kořaličky kolik kdo měl chuť a že chuť byla! Jó, to žil ještě můj Karl, potom padl v Rusku. Jdi se, Gertl, na vyhlídku podívat, je to tam teď zchátralé, jen betonový plácek připomíná zašlou slávu.

Ale Gertl, ty báječně vypadáš, ten účes, ten kabát, říkáš, že je objednaný přes katalog? No to jsou vymoženosti, tam u vás v Německu. Ukaž mi ještě jednou fotografie, vždyť tvůj obývák je jak nějaký zámecký salón. A ty ušáky, v těch se musí sedět, holka zlatá, ty sis polepšila. Úplná nádhera je tam u vás, to ti řeknu. Přitom jsi tenkrát tak strašně brečela, když jste balili!

Moc ti děkuju za tu krásnou dečku s vyšívaným jelenem, to se taky dá koupit přes objednávkový katalog? Dám si ji na prádelník a na ni postavím kouli, co sněží, když se s ní zamává, co mi přivezla z Frankfurtu Inge. Byla tu minulý měsíc a taky je nóbl, tu bys už nepoznala. Kdepak mačkat perle doma v chalupě, jako pořád my tady. Na to už si asi ani nevzpomeneš, viď!“

Takové a podobné hovory v němčině hýbaly teď městečkem.

Návrat starousedlíků se dotkl i Josefodolského hřbitova. Hroby v pravé části se najednou ukázaly v plné parádě, zejména v dušičkovém čase to bylo zřetelné. Bez ohledu na to, zda se jednalo o hrobky bývalých majitelů skláren, nebo o malé hroby drobných sklářů, či lesních dělníků. Papírové i živé květiny, věnce s německými nápisy, svíčky u nás nevídaných tvarů, vždyť to byly svíce až ze západního Německa! Tím vším teď byly ty hroby vyzdobené. Netrvalo dlouho a leckteré staré nápisy byly nově obnoveny zlatem, nakloněné kříže narovnány, náhrobky očištěny a vyspraveny. Bylo znát, že Němci si předků váží a teď, když to bylo zase možné, vraceli se k hrobům svých blízkých.

Jak šel čas, stával se můj návrat do rodinné chalupy v Jizerských horách stále řidší. Po několika letech nepřítomnosti, jsme si letos v říjnu s manželem naplánovali týdenní dovolenou v Josefodole. Na hřbitov jsme zašli samozřejmě taky. Svíčku jsme měli sebou jen jednu, určenou na rozdíl od mých dřívějších hřbitovních procházek, na jeden konkrétní hrob. Jen jsme nevěděli, kde ho hledat. V části pravé, tedy německé, nebo levé, české?

Dlouho jsme procházeli mezi hroby v obou úsecích, napravo i nalevo. Hledali jsme hrob paní, která patřila k mému dětství a mládí a která už několik let není mezi živými. Po delší době jsme konečně zaznamenali úspěch. Když jsem procházela německou částí, narazila jsem na náhrobek s nápisem vyvedeným ozdobným starodávným písmem:

 

Hier ruht in Frieden

unsere liebe und

fürsorgende gute Gattin

u. Mutter

Marie Neumann,

geb Preisler,

Trafikantin

* 8. 9. 1888 + 24. 2. 1942

Friede Ihrer Asche!

 

„Pojď sem honem, Elsa za svobodna byla přece příjmením Neumann a její maminka měla trafiku, tady to bude,“ volala jsem na manžela, který hledal ve vedlejší hřbitovní uličce. V tom jsem si všimla na náhrobku zcela dole ještě jedné, novější desky s nápisem, tentokrát českým:

 

Rodina Neumann

a

Černohorský

 

Teď už to bylo nezpochybnitelné, tady je pohřbena Elsa Neumann, prvně vdaná Sommer, vdova po vojákovi padlém u Stalingradu, podruhé vdaná Černohorská. I když pokrevně nespřízněná, pro všechny členy naší rodiny teta Elsa. Teta poněkud svérázná, ale právě proto oblíbená.

Cestou domů do Prahy mi vzpomínky na Elsu víří v hlavě. Já sama jsem na chvíli malé dítě, Elsa mě drží na klíně, plácá se do stehen a jódluje. Pak zase vidím Elsiny kočky, Bärbl, Suzinu, Pinkrle a já nevím, jak se všechny ještě jmenovaly, vždycky jich měla plnou chalupu. Pozoruji Elsu v její kuchyni, jak vkládá napůl roztavenou skleněnou tyč do čelistí stroje na mačkání perel.

Těch vzpomínek je ještě daleko víc a jsou úplně živé. Najednou si uvědomuji, že by stály za zaznamenání. Elsa děti neměla, kdo si dnes na ni a na život v Jizerských horách ve druhé polovině minulého století ještě vzpomene. Budu to já, rozhoduji se, příště napíši o Else, která neodmyslitelně patří ke všem mým prázdninám stráveným v Jizerských horách.

 

http://www.marcela-matejkova-story.estranky.cz/

 

[ Vložit příspěvek do diskuze ]


Příspěvky k článku:

Jméno: Herbert Endler
e-mail: endler@volny.cz
Předmět: Vzpomínky...

Hezky napsáno, vzpomínky vytanuly jako korálky na dlouhé niti života... Nevím zda si na mne Marcelo vzpomínáš, vídali jsme se občas o prázdninách u Jarmily. Nicméně mnohé z toho co píšeš mne přivedlo ke chvíli vzpomínání a nápadu: Snad bychom se při Tvé příští návštěvě v Josefodole mohli i sejít!? Hezké podzimní dny Herbert Endler

Vzkaz vložen dne 15.10.2012 v 18:44:47 [Odpovědět na příspěvěk]

Jméno: Marcela Matějková
e-mail: maci.matejkova@seznam.cz
Předmět: odpověď

Ahoj Herberte, poslala jsem ti mail s termínem, kdy budeme v Josefodole. Moc rádi se s tebou sejdeme. S manželem, který se mnou jezdí do Jizerek od roku 1969, sledujeme tvoji záslužnou činnost pro naše oblíbené hory. Marcela

Odpověď vložena dne 16.10.2012 v 11:16:24 Odpovědět na příspěvek

Výstavy

Pátek 01.01.2016

V roce 2016 nebudeme vystavovat. Proč?

Výstava potrvá do 31.12.2017

{všechny záznamy}

Spolek pořádá

V nejbližší době se nekonají žádné akce.

{všechny záznamy}