Effenbergerova smrt na Klečové louce

Tento pomníček, připomínající smrt hned dvou lidí jsem nalezl teprve na třetí pokus 27. srpna 1977. Jenže řekněte sami: což není to nejkrásnější na jizerskohorských pomníčcích právě jejich vyhledávání?
V Knize o Jizerských horách se dozvíme, že: na jižním okraji Malé klečové louky, vpravo od dnešní Štolpišské silnice ze Smědavy na Čihadla, zmrznul 11. února 1853 libverdský hodinář Josef Effenberger i se svým synem Františkem. Toto místo označuje kříž s tabulkou a nápisem.
V říjnu roku 1982 jsem vyfotografoval kříž a nápis zněl takto:

Zde zmrzli 11.2.1853 Effenberger Josef, otec Effenberger Franz, syn z Lázní Libverdy

Hier erfroren am 11.2.1853 Effenberger Josef, Vater Effenberger Franz, Sohn aus Bad Liebwerda

Bylo mi všelijak při představě oné hrozné noci, kdy vydáni živlům napospas umírají vedle sebe otec a syn - dnes bychom řekli vlastně jen kousek od lidského obydlí - horské chaty na Smědavě. Co vedlo otce se synem k cestě v onen únorový den? Copak nepočítali s tím, že je únor a sněhu bývá v tento čas v horách víc než dost? Otázek mne napadalo mnoho.

Teprve po čase vypátral Gerhard Kutnar starý zápis v pamětní knize rychtáře Seibta z Horního Maxova, kde se mimo jiné lze dočíst že:
"Roku 1853 ještě do 20. ledna nebyl žádný sníh. Ve dnech 21. - 23.1. vál silný vítr, který sice přinesl pár vloček, ale všeho všudy bylo koncem ledna jen 3-6 palců sněhu. Konečně 10.února tohoto roku začalo večer chumelit a napadlo půl lokte sněhu. Za této "sněhové noci" zbloudili nedaleko kristiánovské sklářské hutě otec se synem. Klesli vyčerpáním a ráno byli nalezeni oba umrzlí. Chumelilo celý únor při mírných teplotách "furt" dál."
Tolik citát ze zmíněné pamětní knihy.

Neodpustím si pokušení popsat vám mé představy oné noci, kdy se tato tragická událost přihodila:
Při troše fantazie si dokážete jistě představit dvě bloudící postavy ve vánici za temné noci v místech Klečových luk. Ztratili cestu, křižují lesem sem a tam; vítr jim žene spousty vloček do obličeje, na nedostatečné oblečení se lepí sníh, který dává proniknout chladu až na holé tělo...
...kde to jsme? Kudy se dát? Zima rozechvívá těla, všechno bolí, nohy se boří do čerstvého sněhu, chůze je čím dál namáhavější, dechu se nedostává, zuby drkotají zimou. "Musíme si chviličku odpočinout, pak zas vyrazíme - a určitě budeme brzy z lesa venku." Tak nějak asi uvažuje otec, který místy již nese synka úplně prokřehlého a vyčerpaného blouděním. Tady, tady je pod stromy jakýsi úkryt: větve sahají až k zemi - je tu závětří. Zvláštní: jakmile si otec sedl a syna tiskne k sobě ve snaze jej zahřát - začíná se jeho vlastním celým tělem rozlévat náhle pocit tepla a zároveň hrozné únavy...
...nedozví se již nikdy důvod těchto pocitů. Jejich duše jsou již na cestě tam nahoru za věčným klidem, teplem a mírem.

Text a foto Herbert Endler,
člen spolku přátel pomníčků a památných míst Jizerských hor Patron.
Prameny:
Nevrlý,M.:"Kniha o Jizerských horách"
Ročenky Horského spolku
vlastní archív autora

[ Vložit příspěvek do diskuze ]

---

Příspěvky k článku:

Doposud nebyl žádný příspěvek vložen.

---