Ne každá událost, či smrt horala, má svůj pomníček

Perex:
Jizerské hory jsou posety pomníčky, já k nim stavím jeden internetový. Jistě bude navštíven a mnozí milovníci Jizerských hor si spolu se mnou vzpomenou.

Moji prarodiče koupili po válce chalupu v Jizerských horách. Při výběru nemovitosti měli šťastnou ruku. Tradiční dřevěné stavení stojí na krásném místě v kopcích nad sklářským městečkem, rozkládajícím se v údolí říčky Kamenice. Tady jsme se sourozenci pod bdělým dohledem babičky prožili větší část letních i zimních prázdnin, ať už dole u řeky, na obrovském balvanu pod chalupou, nebo v lesích protkaných skalami. Některé chvíle tady prožité byly šťastné, jiné třeba poznamenané smutkem, jak už to v dětství chodí. Bez ohledu na to, vzpomínám dnes na všechny ty okamžiky s velkou nostalgií.

Později, to už jsem studovala na vysoké škole, vzala jsem do idylických míst svých dětských let spolužáka ze školy. Upřímně řečeno, kromě toho, že to byl spolužák, tak to byl hlavně kluk, se kterým jsem chodila. Řečeno dnešním slovníkem „přítel“. Do Jizerek jsme prvně dorazili za slunečného říjnového dne, krajina zářící podzimními okrovými barvami nás oba nadchla a tak není divu, že jsme si pobyt o nějaký ten den prodloužili. Po první společné návštěvě jsme se sem spolu vraceli tak často, jak jen to bylo možné, strávili jsme tady mimo jiné později také svatební cestu.

Nejraději jsme na chalupě pobývali v období mimo sezónu, kdy jsme bez jakýchkoliv výčitek vynechávali školu a celé dny, často i přes plesnivé pochmurné počasí, jsme courali po horách. Večery jsme trávili ve společnosti skláře Rudyho a hajného, shodou okolností také Rudyho, v malé hospůdce, kterou jejímu majiteli povolily úřady v nadějných letech šedesátých znovuotevřít v jeho chalupě na vrcholu příkré stráně, nedaleko od nás. Rekreanti dávno odjeli do pohodlných městských bytů a my jsme „U Nygrýna“, jinak téhle zapadlé horské hospůdce nikdo neřekl, popíjeli s místními pravidelnými návštěvníky pivo a vedli řeči. Rozcházeli jsme se až pozdě v noci do svých chalup, porůznu rozhozených po stráních a zamlženou krajinou nás ještě z dáli doprovázely vzdalující se hlasy.

Sklář Rudy bydlel blízko hospůdky. Z domova brzy ráno odcházel dolů do místní sklárny, kde vyráběl popelníky, mističky na kompoty a dalších užitné předměty. Mimo to uměl i jiné, daleko poetičtější věci. Mistrně třeba foukal roztodivné předměty z roztaveného skla; dodnes schováváme dutou rybu, kterou nám vlastnoručně vyrobil. V zimě, když cesta vedoucí od jeho domu do města byla zavátá sněhem, jezdil dolů do práce na saních. Lehl si na ně na břicho a seskočil až dole na náměstí. Tímhle způsobem absolvoval i svou poslední cestu do sklárny. Mrtvého Rudyho, kterého cestou postihl srdeční infarkt, sundali dole ze saní jeho kolegové.

„U Nygrýna“ jsme na zemřelého kamaráda s hajným Rudym často vzpomínali, ale život šel dál a my zbylí jsme se stejně jako předtím rozcházeli pozdě v noci ke svým dřevěným chalupám a cestou zněly naše hlasy přes údolí.

Potom jsme ve škole oba, já i ten kluk, „co jsme spolu chodili“, skládali státnice a nedalo se nic dělat, Jizerky musely počkat. Ještě obhajoba diplomky a konečně jsme v Praze na Florenci netrpělivě čekali u stanoviště autobusu na Jablonec. Do chalupy jsme dorazili už za tmy, batohy letěly na zem a hned do hospůdky, na tu není nikdy pozdě. U stolu vedle litinových kamen, kde hajný Rudy měl už své vysezené místo, bylo prázdno. To snad není možné, ten tady přece bývá každý večer! Pan Nygrýn zdlouhavě točil pivo, postavil ho před nás, ale pořád nějak otálel s vysvětlením. Ještě musel přiložit, pak ještě udělat to a ono a pak si konečně k nám přisedl na místo hajného. „Rudy byl poslední dobou dost divnej, začal věřit na mimozemšťany, bál se, že po něm jdou. Sem vždycky došel ještě za světla, když jsem zavřel hospodu, musel jsem ho doprovodit domů, takový měl strach z těch marťanů, nebo z koho vlastně. Pak už se sem bál chodit i za světla, les zanedbával, posílal jsem ho k doktorovi, ale on za žádnou cenu nechtěl. Že prej náš obvoďák je s nima taky spřaženej. Taková blbost, ale nedal si to vymluvit.“

Nygrýn rukou setřel loužičku piva na stole před sebou. „Pohřeb měl minulej pátek, našli ho utopenýho v mělký vodní nádrži, co z ní šel náhon do tý bejvalý brusírny skla na potoce. Prý sebevražda ze zoufalství. Jo, tak už to v životě chodí, byl doma sám, Máňa, od něj utekla už dávno s nějakým chlapem z kraje. No nic, dáte si ještě jedno?“ Dali jsme si ten večer ještě jedno a pak další; cestou domů jsme oba mlčeli, tiché bez jediného hlásku byly i protější stráně.

Zanedlouho, v sedmdesátých letech, přestala fungovat i sama hospůdka. Pana Nygrýna znárodnili podruhé; opakovalo se to, co hospodského potkalo už jednou, v padesátých letech. Tentokrát definitivně rezignoval a ze šarmantního společníka se stal podivínský samotář. Po jeho smrti chalupa zpustla a okolí zarostlo lopuchem.

My dva jsme se vzali, začali jsme chodit do práce, narodila se nám dcera a stejně bychom už neměli čas vysedávat v hospůdce vysoko v horách. Potom přišla sametová revoluce. Jednoho dne přijel buldozer a Nygrýnovu chalupu srovnal se zemí. Příští léto už na jejím místě stál nový hotel s restaurací, který dostal jméno Nebe. Občas jsme s rodinou, nebo s přáteli, restauraci vyhlášenou dobrým jídlem navštěvovali. Hotel ovšem ničím nepřipomínal rázovitou horskou hospodu a my už jsme nebyli mladí, rozevlátí studenti, kteří chodili za školu a vedli při pivu rozšafné řeči s místními. Stali se z nás usedlí, možná trochu nudní lidé, dobře si vědomí svých povinností.

Před několika lety jsme s manželem, dcerou a jejím přítelem slavili v Nebi mé kulaté narozeniny. Bylo nám tam dobře, hovězí Chatebrian nemělo chybu, víno bylo vynikající a tak nezůstalo jen u původně plánovaného oběda, ale zdrželi jsme se i na večeři. Když jsme se už za tmy vraceli v té nejlepší náladě do naší chalupy, najednou jsem to uslyšela. Ozvěnu volání Rudyho skláře a Rudyho hajného z protilehlých kopců. Mimoděk jsem se zastavila, ohlédla se a s povzdechem nad krátkým připomenutím minulosti, jsem pokračovala v cestě za ostatními.

http://www.marcela-matejkova-story.estranky.cz/

[ Vložit příspěvek do diskuze ]


Příspěvky k článku:

Jméno: Jan Cibulka
e-mail: 3061942@seznam.cz
Předmět: Poděkování

Vážená paní,s dojetím jsem si přečetl Váš článek. Já se narodil ve Frýdlantu a dětství a jinošství jsem prožil v L.Libverdě a v Hejnicích na pomezí Bílého potoka.Jako kluk jsem zlítal kde co,ale až v pozějším věku jsem začal poznávat Jizery do kterých se mnoho let každoročně vracím,nyní také už s dcerou.Neuměl bych to tak hezky popsat,jako Vy,ale cítíme asi oba totéž. Ještě jednou děkuji Cibulka Jan

Vzkaz vložen dne 20.6.2009 v 23:53:02 [Odpovědět na příspěvěk]

Jméno: Jan Cibulka
e-mail: 3061942@seznam.cz
Předmět: Poděkování

Vážená paní,s dojetím jsem si přečetl Váš článek. Já se narodil ve Frýdlantu a dětství a jinošství jsem prožil v L.Libverdě a v Hejnicích na pomezí Bílého potoka.Jako kluk jsem zlítal kde co,ale až v pozějším věku jsem začal poznávat Jizery do kterých se mnoho let každoročně vracím,nyní také už s dcerou.Neuměl bych to tak hezky popsat,jako Vy,ale cítíme asi oba totéž. Ještě jednou děkuji Cibulka Jan

Vzkaz vložen dne 20.6.2009 v 23:50:59 [Odpovědět na příspěvěk]

Jméno: Jan Korytar
e-mail: 
Předmět: Chateaubriand

Velmi pekny clanek, pouze doplnuji spravny nazev Chateaubriand ( nebo tez pocesteny vyraz "satobrian") namisto Chatebrian.

Vzkaz vložen dne 26.5.2009 v 20:26:38 [Odpovědět na příspěvěk]

Výstavy

Pátek 01.01.2016

V roce 2016 nebudeme vystavovat. Proč?

Výstava potrvá do 31.12.2017

{všechny záznamy}

Spolek pořádá

V nejbližší době se nekonají žádné akce.

{všechny záznamy}