Vložit příspěvek

Vzkazy jsou určeny pro členy spolku a příznivce, takže sem vkládejte příspěvky, kterésouvisí s tematikou stránek. Ostatní příspěvky budou smazány. Z HTML tagů je možné použít pouze<a href=...> ostatní budou smazány!

 Jméno
 Předmět
 E-mail: 
 Vzkaz
Vzhledem k tomu, že se najde spousta de*ilů, které baví zahlcovat vzkazy spamem, vložte prosím do pole Kontrola poštovní směrovací číslo adresy spolku (najdete ho v hlavičce stránky).
 Kontrola
 

Putování jarním Frýdlantskem roku 1990

První apríl roku 1990 ani v nejmenším nedělal čest svému jménu. Sotva se rozednilo, bylo jasné, že začíná nezvykle teplý a slunečný den. Tak nezvyklý, jak podivná byla uplynulá zima a po ní předjaří, které tehdy přišlo velmi brzy. Onu neděli bylo znát, že jaro boj o moc už definitivně vyhrálo, proto jsem se rozhodl svou první výpravu toho roku směřovat na Frýdlantsko. Protože má cesta vede státní silnicí z Liberce k Frýdlantu, první zastávkou je kamenný milník za ostrým pravým zákrutem, několik málo desítek metrů před tabulí označující začátek Albrechtic. Na tom štíhlém, snad ke čtyřem metrům vysokém hranolu bez jakékoliv ozdoby už bohužel není znatelná ani kousek písmene či cifry z nápisu, byl-li na něm vůbec nějaký. Jako státem chráněná památka je milník uváděn s číslem 20 – přemýšlím, kde toto dávné značení mělo počátek. Snad v Praze, či v hlavním městě monarchie? Za předpokladu, že i tenkrát zeměpisná míle představovala přibližně 7,5 km, vychází mi vzdálenost 150 km, což vcelku odpovídá tomu, jak se tehdejší cesty klikatily.

Brzy vyrážím dál, neboť chci alespoň na druhý pokus najít ondřejský kříž a dávné hraničníky u osady Háj. Z její návsi proto scházím kolem bývalého hostince ke Kočičímu potoku úzkou, ale zřetelně prošlapanou stezkou. Mostek mě převádí na pravý břeh, kde kousek od chaty, od které je to ke státní hranici snad jen dvacet metrů, poznávám místo, kam jsem došel při mé první výpravě do těchto míst. Pokračuji tedy podél potůčku, zprava se připojí pevnější cesta a s ní hraniční kameny. Za chvíli stojím téměř u prvního cíle své cesty. K vrcholku skaliska volím tu nejméně schůdnou trasu – pozdější zjištění, že z opačné strany stoupá k masivu jen nevýrazná stráň, mi poněkud vyráží dech. Na konci slabě vytesané cestičky pod krytem větví dosud holé břízky je skutečně hledaný ondřejský kříž. Jeho centimetr hluboká, 15 cm široká a 25 cm dlouhá rytina se jeví jako nedávno obnovená. Z bezpočtu okolních nápisů vyniká jediný. V jeho řádcích je čitelnější pouze slovo, jež jsem vyluštil jako Posen (německý název Poznaně – pozn. redakce). Po chvíli scházím zpět k potoku hledat stará hraniční znamení. Strávím tím asi půl hodiny – bezvýsledně. Činím však zjištění, že Frýdlantsko je navzdory blízkosti měsíční krajiny u Turówa skutečným rájem na zemi. Pod nohama mi co chvíli zašustí rejsek, hledající v suchém listí vchod do svého doupěte, nad vodou poletují žluťásci a v korunách smíšeného lesa nad mou hlavou zní zpěv desítek různých ptáků. Několikrát je možno zahlédnout zajíce, prchající srnčí, i statnou hnědou zmiji, vyhřívající se na zetlelém listí.

Pokračuji do vsi s krásným jménem Andělka. Brzy se objeví věž kostela, pod jehož oprýskanou omítkou vidím dávné kamenné zdivo. Ještě nedávno byl mnohaletou zanedbanou péčí odsouzen k zániku, ale nad jeho hlavní lodí se už skví nová střecha. Snad bude zachráněn. Mým cílem je ovšem prastarý smírčí kříž. Musím dát v duchu za pravdu jistému znalci – tyto památky vskutku jako by vyrůstaly ze země, podobné houbám po dešti. A jejich význam a důvod, proč byly stavěny, se tím zdá ještě tajemnější. I tento kříž musí stát na svém místě velmi dlouho. Jeho tvary jsou zcela oblé a ohlazené; vrstva okolní zeminy léty přibývala tak, že nad povrch ční už jen vodorovné rameno a horní část. Tím připomíná primitivní odpočívadlo, která se – dle moudrých knih – dříve stavěla.

Na cestě za dalším cílem projíždím Bulovkou a za menším lesíkem, skryta v dolíku mezi zelenými loukami, vydechuje atmosféru časného jara Dolní Oldříš. Už z dálky je vidět její kostel s nezvykle štíhlou a protáhlou střechou věže, obehnaný zdí. Hřbitov je silně zanedbaný, nikoliv však nepoužívaný. Hlavní kříž je ze svého podstavce téměř vyvrácen, v rohu zdi spočívá na hromadě

 

mnoho starých náhrobků. Leč bytelný smírčí kříž u vchodu s rozvalenými vrátky stále stojí. Čas ani lidská ruka se ho patrně dlouho nedotkly a já si přeji, aby zůstal nedotčen na věky i s mečem, vtesaným do svého těla. Při zpáteční cestě po smědavské a soušské silnici se mi zjevují vysoké stráně Paličníku, prozatím šedé kůrou nerozpuklých buků. Letos bych chtěl stihnout onen okamžik, kdy se během několika málo dní břehy Smědé pokryjí nepřirozeně křiklavou zelení právě zrozeného bukového listí. Tu barvu lze spatřit jen pár dní v roce, neboť tmavě zelené léto ani duhový podzim ji už nevykouzlí. Vystihnout pravý čas je uměním, ne všechny svahy se probouzejí ze zimního spánku ve stejný den. Zatímco bučiny pod Oldřichovským Špičákem ještě dřímají, jižní svahy Prosečského hřebene již dýchají žlutozelenou nádherou.

Neúspěchem moje putování začalo, úspěchem mělo zřejmě skončit. Hraniční kameny na březích Kočícího potoka mi sice nadále zůstaly utajeny, mezník u Souše jsem nakonec objevil. Stály tam na levém břehu jednoho z potůčků hned dva. Od silnice vzdálenější, štíhlejší a vyviklanější, jsem považoval za ten pravý. Ze tří stran nesl ovšem značky hranice lesních oddělení a na té čtvrté iniciály RJ. Za dva týdny, na setkání členů Spolku Patron, které proběhlo 14. dubna 1990 na Mariánskohorských Boudách, jsem se měl dovědět, zda jsem hledal správně.

Popisky k fotografiím:

01 - Chatrný mostek přes Kočičí potok

02 – Nedaleko toho skaliska byl ukryt vyrytý ondřejský kříž

03 – Jeden z objevených mezníků nedaleko Souše

[ Vložit příspěvek do diskuze ]


Příspěvky k článku:

Doposud nebyl žádný příspěvek vložen.

Výstavy

Pátek 01.01.2016

V roce 2016 nebudeme vystavovat. Proč?

Výstava potrvá do 31.12.2017

{všechny záznamy}

Spolek pořádá

V nejbližší době se nekonají žádné akce.

{všechny záznamy}